21.ledna 1793 za úsvitu Ludvíka vzbudili. Král vykonal ranní toaletu a dostal poslední požehnání. Na poslední chvíli se rozhodl vzdát se posledního setkání s rodinou. Místo toho v sedm hodin zavolal sluhu Cléryho a předal mu svou pečeť pro dauphina a snubní prsten pro Marii Antoinettu. S očima plnýma slz řekl: ,,Vyřiďte královně, mým drahým dětem a mé sestře, že je navzdory svému slibu, že se s nimi dnes ráno uvidím, chci ušetřit bolesti z tak strašného rozloučení- ač pro mne rozhodnutí vzdát se jejich posledního objetí není lehké. Pověřuji vás tímto, abyste jim řekl sbohem místo mne.“
V Paříži je pošmourno, ale ulice jsou přesto plné. Metropole chce vidět divadlo roku, chce být u toho, až bude král umírat. Kočár doprovází tisíc pět set pěšáků a jezdců. Když dorazili na náměstí, Ludvík XVI. vystoupil z kočáru za naprostého ticha. Došel pod popravčí lešení, vyzvali ho, aby si svlékl kabát. Uposlechl, aniž by se mu v obličeji pohnul jediný sval. Chladnokrevně si rozepjal límec a košili. Když se mu však kat chystal svázat ruce za zády, zlostně ho odtrčil, protože to pokládal za ponižující. Pohled na zpovědníka mu ale navrátil ztracený klid. ,,Dělejte, co chcete,“ řekl rezignovaně. Pak se zeptal, jestli budou bubeníci pořád bubnovat. Odpověděli mu, že nevědí, což byla pravda. Pomalu vykročil k pódiu s gilotinou. Bubny se rozezněly. Král doprovázen pouze zpovědníkem, s obtížemi vystoupil po prkenných schodech ke gilotině. Najednou se ale vytrhl a popoběhl dopředu a s rudě naběhlým obličejem zvolal: ,,Lide, umírám nevinen ve všem, z čeho jsem obžalován, ale odpouštím svým nepřátelům. Přeji si, aby má krev upevnila štěstí Francouzů.“ Poté ztratil vůli k životu. Proto už se také vůbec nebránil, když ho kat dovedl na místo, kde poklekl a vložil hlavu do hrůzného otvoru. Ozval se Ludvíkův pronikavý výkřik, pak dolů zasvištěl nůž a nad rozlehlým prostranstvím náměstí se na pár vteřin rozhostilo nehybné ticho. Teprve když mistr popravčí zdvihl do výše Ludvíkovu hlavu a ukázal ji lidu, zaznělo volání: ,,Ať žije republika!“ Dav začal hystericky křepčit. V deset hodin a deset minut Ludvík XVI., stár třicet osm let, pět měsíců a dvacet devět dní, nebyl už mezi živými. Revolucionář Jacques Roux referoval pařížské Komuně o popravě Ludvíka: ,,Chtěl promluvit k lidu, ale kat to nedovolil. Jeho hlava padla. Občané namáčeli píky a kapesníky v jeho krvi.“ Královské krvi byla totiž přisuzována léčivá a blahodárná moc. Králova poprava 21. ledna 1793 šokovala celou Evropu.
Jen o pár měsíců později setnula gilotina hlavu i jeho ženě a sestře. Marie Antoinetta byla obžalována z necudnosti a ze zemězrady a odsouzena na smrt. Při její popravě 16.10.1793 bylo přítomno 30 000 vojáků. Králův syn v červnu 1795 v pouhých deseti letech zemřel ve vězení a všechny ty hrůzy přežila jen dcera, která v prosinci 1795 byla vydána Rakušanům výměnou za zajatce.
|
